Podzimní Kutná Hora

Díky těžbě stříbra šlo ve středověku o jedno z nejvýznamnějších českých měst. Ačkoli počasí vypadalo zpočátku nevalně, nedošlo během dne ani k jedné pořádné průtrži. Autobus nás dovezl až k Chrámu svaté Barbory, odkud jsme se vydali k Jezuitské koleji, z jejíž terasy se nám naskytl unikátní výhled na vinice a na město. Mohli jsme tu také obdivovat rozsáhlou sochařskou výzdobu, jejímž autorem byl pravděpodobně jezuitský sochař František Baugut. Potom jsme pokračovali historickými uličkami do centra, cestou jsme si prohlédli historickou kašnu, kterou údajně koncem patnáctého století postavil Matěj Rejsek, který byl také architektem Chrámu svaté Barbory. Rejsek na kašně zobrazil vztah obyvatel k vzácné vodě, která musela být ve středověku do města přiváděna několik kilometrů dlouhým dřevěným potrubím. Jako rezervoár pitné vody kašna sloužila až do roku 1890. Naší další zastávkou byl Vlašský dvůr –  bývalý královský palác s mincovnou založený roku 1300 králem Václavem II. Razily se tu stříbrné mince – pražské groše. My jsme si mohli prohlédnout jednotlivé dílny, tzv. šmitny. Viděli jsme film o zpracování rudy a dozvěděli jsme se, že mince se tu razily ručně. Ve Vlašském dvoře je honosná domácí kaple, pod níž je pokladnice s okovanými dveřmi. Protože část dvora dnes slouží jako radnice a byla sobota, viděli jsme tu svatbu, stejně jako při prohlídce Chrámu svaté Barbory, na kterou jsme se vydali po obědě. Pětilodní gotická katedrála vznikla na místě kapličky zasvěcené patronce horníků svaté Barboře. Přestože chrám vybudovali kutnohorští měšťané na své vlastní náklady, stavba může architektonicky směle konkurovat pražskému Chrámu sv. Víta. A to byla naše poslední zastávka, už kolem páté hodiny odpolední jsme šťastně dorazili zpátky do Benic.